Rozhodli jsme se zkusit založit malé rodinné nakladatelství. Tedy rodinné nakladatelství bude – manželka já si zanechám autorské záležitosti s hrou a své zaměstnání (dobrý vydávat můžeme, živit se musíme), vydávání je na paní. Proč se do toho pouštět ? No prostě po mateřské se manželce nedařilo stále zakotvit v nějaké práci a tak jsme se rozhodli to vyřešit samostatným podnikáním. Co to bude obnášet? Spoustu věcí – hromadu práce, ztrátu týmu zkušeného nakladatelství, investice.

Proto jsme se rozhodli, že zkusíme využít jako tým fanoušky deskových her. Zájemci se mimo jiné dozví něco z toho, co obnáší vydání vlastní hry, kdy už sice máme nějaké zkušenosti s vývojem hry, ale hru jsme ještě samostatně nevydávali.

První zkušenost se změnou na vlastní (manželčino) nakladatelství jsem si už, jako autor, přebral na začátku. Her mi už několik vyšlo, a to u dvou nakladatelství. Vždy jsem se při tom mohl dopředu utěšovat, když dodám hru nakladatelství a hra se moc nechytne, tak si mohu říci „… taková dobrá hra a tomu nakladatelství se to nějak nepodařilo „udat“…“. Když pošlu dobrou hru, která celkem uspěje tak si budu moci říct „…no to jsme to s tím nakladatelstvím dali pěkně dohromady…“.

Hm,  ale teď se tahle jistota odůvodnění nějak ztrácí. Představa začátku dialogu romantického večera „Miláčku, to jsem vymyslel dobrou hru, a to nakladatelství to nějak zvoralo…“ mě poněkud zarazila.

No, naštěstí tu máme globální ekonomiku se záhadnými souvislostmi, tak by to mohlo jít touto cestou: „…to jsme to miláčku všechno dali pěkně dohromady, nápad hry, dobrou produkci, grafiku, marketing, ale jen kdyby nepřišla ta ofenzíva zbytků Islámského státu na tu vesnici u Eufratu…..“.